V sedm hodin rano jsme byli nuceni odlepit se zpoceni z posteli, protoze vyplaveni, mokri sousede se balili, a vedela to pulka kempu. Jedinou vyhodu jsem shledala v tom, ze budeme vcas u stanku s pecivem. Ale stale nesel proud, a snidane bez kavy…nedalo se nic delat.

Venku bylo pod mrakem, tak jsme zacali planovatprogram na den…Asi by se dalo i kolo, ale mamka nasla v tipech na vylety VIDA! science centrum (neco jako IQ Land v Liberci), coz samozrejme u deti zvitezilo. Vylet do Brna jsme spojili s obedem (luxusni domaci testoviny) a nakupem ztraceneho pridavneho zrcatka 🙂 V centru se libilo vsem, pohrali jsme si 🙂 A nejvetsi plus? Stala prijemna teplota rizena klimatizaci, tak jsme tu vydrzeli hned tri hodinky.

Po navratu ke kempu jsme se trochu vydesili, protoze tam byla obrovska fronta nove prijzdejicich aut, karavanu a obytnych vozu. Rikam si, to tu jeste neni plno, oni se sem jeste vejdou!!!

Po veceri jsme zasedli pred karavan s predstavou prijemneho vecera…Ale!!! Vzdyt je patek, tady se rozjizdi karaoke show, ktera bude minimalne do pulnoci. Tak pevne nervy nam vsem. Snad dnesni noc bude lepsi, nez ta vcerejsi. Dobrou.

Tak mame pred sebou prvni prejezd na dalsi zastavku na nasem putovani. Baleni probehlo vcelku v klidu, ale myslel jsem, ze nam na to bude stacit jenom hodinka. Krat 2 to melo byt, ale je to dalsi zkusenost do nasi „kemparske mozaiky“. Sbaleno mame, a ted uz se jen vymotat mezi ostatnimi ven z kempu. Prece jen tu 12ti metrovou potvoru nemam porad jeste v oku. I ostatni v kempu je potreba trochu rozptylit 😎.

Nakonec jsem se vymotal, a mame pred sebou 120 kilometru do nejvetsiho kempu v Ceske republice – Merkur v Pasohlavkach. To je ten spravny kemparsky masakr. Uz jen ten prijezd, kde je obrovske a plne parkoviste k Aqualandu Moravia, cirkusovy stan s napisem AGROFERT ARENA … O Tome, kam jsi hlavu dal, kdyz jsi to vybiral. Ale zpatky k ceste. Uz jsem se citiĺ o trochu lepe, a ani  jsem prilis nebrzdil okolni provoz. Jen na dalnici od Brna se leve pridavne zrcatko rozhodlo s nami nepokracovat v ceste a odpadlo. Nevim, jestli si pomohlo, protoze ten nakladak za nami jej rozlozil na prvocinitele.

Tentokrat ustaveni Karavanu bylo dilem temer okamziku a hura do vody. Tu mame nastesti hned pred karavanem, takze my muzem v klidu lustit krizovky pod markyzou, a deti se mohou nerusene cachtat ve velke lagune.

Vecer jsme nasli i vcelku prijemnou restaurci s grillem, a tak jsme zakoncili den celkem prijemnou veceri.

I kdyz zase tak uplny konec jeste nebyl. Vecer se pres kemp prehnala celkem slusna bourka a trosku vic nas to tu splachlo. My jsme dopadli vcelku bez uhony, ale ti Rakusaci vedle nas ve stanech to nakonec v jednu v noci sbalili, protoze meli vodu uplne vsude. Nakonec vypadl i proud, ktery nesel ani druhy den dopoledne, a v celem kempu byla tma jak v ……

Prvni ranni pohled z okna sliboval nadherny slunny den, predpoved v telefonu to potvrdila. Upustili jsme tedy od cyklovyletu…po kratke rodinne porade jsme zvolili vylet s poznanim okolnich muzei.

Prvni zastavkou bylo Nove Mesto na Morave, navstivili jsme Horacke muzeum. Nejvice pozornosti upoutalo podzemi, kde byla ruzna strasidla spojena s mistnimi povestmi. Vystava byla doprovazena barevne i zvukove. Dospelakum se to libilo, deti se baly, drzely se rodicu. Na konci se rozsvitila vsechna svetla s tim, ze si pohadkove postavicky muzete prohlednout za svetla. To uz deti byly za hrdiny a tvrdily, ze se niceho nebaly…My, rodice, vime svoje, hlavne, az budou zlobit, postrasime je treba hejkalem.

Prejeli jsme do Zdaru nad Sazavou, kde jsme si na zacatku dali obed. Jidlo i celkem slo, kdyz tedy nebudu pocitat, ze obsluha neustale chodici kolem nas, se nam venovala az po nekolika minutach (byla to dobra ctvrthodinka, pozn. Toma), asi jsme neviditelni. Hlasiti ale urcite, diky detem. Obed nam Terezka zpestrila colou, kterou shodila na sveho tatinka Jen pro predstavu – venku tricet stupnu, a cola tece po tricku, kratasech, nohach, sandalych. Tatka byl „sladoch“. Pote jsme navstivili v mistnim kulturnim dome vystavu modelu vlacku posazenych do okoli zdarska. To se nam velmi libila. Bylo videt, ze to staveli s laskou.‘

Po prijezdu do kempu jsme se vydali k vode. Nutno podotknout, ze nez jsme stacili vypit kavu a snist nanuka, zatahlo se. Ondra si ale zaplaval, i tatka vlezl do vody, Terezka se smocila po kotniky. Mamka tradicne zustala na dece s krizovkou a vse jistila z deky. Od vody nas nakonec vyhnala „zima“, zatahlo se tak, ze deti klepaly kosu.

Vcera jsme objevili mistni „rybarnu“, kde jsme si dnes koupili pstruhy primo z udirny. Detem jsme se tim samozrejme nezavdecily. Vzhledem k tomu ze jsme dnes posledni den, slibily jsme detem nejakou mistni pochoutku z hospudky, nejspise to vypada na langose. Snad nebude perna noc…

Jen bych jeste zaverem neopomenula dodat, ze Terezka dnes vstala prdelkou napred, a podle toho vypadal cely den. Uz rano u snidane musela mamka pristoupit na to, ze si Terezka pujde do kiosku koupit neco, na co si muze neco namazat. Dostala par korun s ukolem koupit si rohlik. Chvile klidu…Postupne jsme resili curani, obed, teplo, notysek, spani, boty…Asi bychom mohli jeste chvili jmenovat, ale vsichni tu nasi Terezku znate…Proste holka do nepohody.

Rano to vypadalo na vcelku nevinny cyklovylet po okoli. Pote, co jsem v devet skoncil s rozdavanim ukolu v kancelari, jsme v klidu dosnidali (teda vsichni uz byli hodinu po jidle, takze ja jsem v klidu dosnidal), zabalili jsme a vyrazili smer Vysocina Arena zkusit nejake ty singletracky. No, na tech nasich trekovych kolech jsme dali jenom ten pro maminky s detmi, ale jinak pro milovniky horskych kol se daji vrele doporucit i ty narocnejsi trate. V arealu se pry pohybovala Puskarcikova s Moravcem, ale podpisy nemame, tak jsme aspon zafandili na tribune.

Dal cesta pokracovala celkem normalne, a nic nenasvedcovalo, ze se schyluje k „bource“. Deti cerpaly energii ze zakoupenych kyselych bonbonu, Terezka zdolavala kazdy kopec a ja si liboval, jakou mam bajecnou rodinku a jak se nam ta dovolena dari 😎.

Jenze po dalsim kilometru se ta polni cesta zmenila v lesni pesinu a ja zacal pomalu chapat, ze zelena turisticka znacka nemusi nutne znamenat to same jako zelena sjezdovka, tudiz dalnici, ktera se da sjet na cemkoli. V tu chvili prestaly bonbony ucinkovat, a v tymu se zacala projevovat trudomyslnost. No nic, rikam si, pomuze pisnicka. Zkusim dva tri tony, nic. Pak jsem si vzpomel, ze za me firma utratila spoustu penez za manazerska skoleni, ten spravny cas pouzit naucene triky na motivaci tymu. Deti se chytly, manzelka moc ne, prokoukla me 🤕. Ale nastesti jsme se mezitim dostali na normalni cestu a cekal nas obed v osade Yukon. Byvale rekreacni stredisko nejakeho narodniho podniku slibovalo obed v podobe domaci kuchyne. Nic velkeho jsme od toho necekali, ale nakonec klasika v podobe fazolove polevky, bramboraku a pro deti rizek s bramborem byla vcelku OK. Jak se rika – obsluha vlidna, ceny mirne a jidlo celkem chutne.

Povzbuzeni obedem, deti namotivovane slibenym nanukem na Medlove a poslednich pet kilometru pred nami. Zel stale po zelene znacce. Kdyz jsme se poprve brodili pres slatinu, rikal jsem si, ze to je pritok do rybnika, a dal uz to bude dobre. Nebylo, nakonec jsme ztratili i tu zelenou znacku (teda on me Ondra upozornoval, ze vede jinudy, ale ja tu byl pred 25 roky na vandru, on ne) a tech slatin tam bylo jeste nekolik. No, jiste uznate, ze fotit v takove situaci by se rovnalo sebevrazde, navic, kdyz se ty cerstve vyprane ruzove botky znacky Nike postupne menily v notne pouzitou partiovou obuv pana Homelesse.

Nakonec jsme stastne dorazili do kempu a den zakoncili projizdkou na slapadle. Za par let bude vse zapomenuto a deti na to budou vzpominat jako na vylet s prekvapenim 🤠

Tak mame za sebou prvni noc v karavanu, ktera mile prekvapila vsechny – jsme vyspali, zada nas neboli a Ondra vstaval „az“ v sedm hodin, ostatni jsme si pospali do osmi.

Puvodne planovany cyklovylet jsme museli odlozit, protoze deti jsou jeste nachlazene z tabora. Tak jsme u snidane narychlo jeste hledali nahradni program – jeste ze ty chytre telefony mame, a kamarad „internet“ pomohl.

Prvni zastavkou byla pohadkova vesnicka v Podlesi. Musim uznat, ze je to moc hezky vymyslene a postavene, deti dokonce dostaly papir s ukoly, ktere se vztahovaly k jednotlivym pohadkam. Ale je to dobry „byznys!…v chaloupkach, ktere predstavovaly jednotlive pohadky, muzete bydlet, za „drobny“ peniz (pro deti asi krasny zazitek). Ale ta predstava, ze tam jeste chodi navstevnici a nakukuji dovnitr a okolo…nevim, nevim.

Dnes se take konal druhy pokus s ceskou gastronomii. Vyuzili jsme sluzeb resturace v hotelu sidliciho hned vedle vesnicky. Pohled na ceny v jidelnim listku snad sliboval kvalitu…Opet – zdani klame. Zklamani jsme byli uz u polevky, holt, kazdy si pod nazvem gulasova polevka predstavujeme neco jineho – ale ta obarvena voda do oranzova s kousky brambor a masa, byla jinak zcela bez chuti…Zachranily nas sisky s pernikem a kynute knedliky. Ostatni teda taky nebyl zazrak, clovek, by rekl, ze na spagetach se neda nic zkazit…

Po obede jsme vyrazili smer Bystrice nad Pernstejnem. Po ceste jsme okoukli jeste prehradu Vir, treti nejvyssi prehradu v CR s vyskou hraze 76,5 m.

V Eden centru, jak se nazyva ekofarma, rodinne centrum, ci neco v tomto smyslu, se nam libilo. Prosli jsme se ukazkou vyroby piva, mostu, kovarnou i dilnou mistra stolare. Deti si umychaly u lekarnice sul a olej, u vcelare odlily voskovou ozdobu. Ochutnaly jsme buchtu z pece od mlynarky. Take je tam k videni „ekodum“, ktery slouzi predevsim k zamysleni, jak a s cim dnes zachazime, pripadne plytvame. Samozrejme jsme neopomnely detske hriste, na ktere se deti tesily uz od zacatku. Tuto zastavku muzeme jedine doporucit.

Snad jen drobne upozorneni, fotbal se tam nikde nehraje ;o). To jen, aby nedoslo ke zklamani jako u nasich drobecku :o).

Po ceste domu jsme koupili burty a „uvarili“ si veceri. Deticky jsou vykoupane, shledly „nutnou“ pohadku. Dostaly spoustu leku a uz spi. Snad budeme moct zitra vyrazit na ten cyklovylet, nez budou ta velka vedra…

Dnes nam zacala nase dovolena. Jedna se o takove male dobrodruzstvi, protoze jsme se rozhodli cestovat po Cechach, a to s karavem. Uz od zacatku, kdy jsme zacali tuto cestu planovat,  na nas cekaly ruzne nastrahy. Nejdriv nas zklamal kamarad pri zapujceni karavanu, pac na nas tak trochu zapomel, potom se nam tyden pred odjezdem rozbilo auto, ale nakonec vsechno dobre dopadlo a vyrazili jsme.

Po prvnich nervoznich kilometrech jsme dostali hlad. Kdyz uz jsme konecne nasli restauraci, tak prisla prvni otazka – klasika – kam s nim. Najit 12 metru na zaparkovani neni v okoli Milov tak uplne jednoduche. Nakonec nas zachranila obecni louka a za mirny poplatek jsme meli mista vic nez dost 😉.

Vyhlednuta restaurace byla obsazena, tak jsme se vydali do sparu Hotelu Orea. No zazitek na zbytek odpoledne. Pohled na jidelni listek nesliboval zadny kulinarsky zazitek, nicmene vybrat se tam neco dalo a tesili jsme se, ze zazeneme hlad. Jedna hotovka, 2 minutky hotove do deseti minut, nic nenaznacovalo tragedii. Cela restaurace byla vsak obsluhovana brigadniky nebo ucni a prestoze nas tam bylo vseho vsudy pet stolu, vladl tam dokonaly zmatek. Ten vyustil v to, ze se v kuchyni „stala chyba“, doslovna citace cisnika a hranolky nam prinesly cca 20 minut pote, co jsme dojedli hlavni chod. Nastesti „Misa“ vsechno zachranil a odchazeli jsme temer s prijemnym pocitem v brise. Ale uroven ceske gastronomie Orea opravdu nepozvedne 😎

Nakonec jsme dorazili do cile – ATC Sykovec – a zacalo nase prvni „usazovani“ karavanu. Clovek by rekl nic tezkeho, vyberu si misto, postavim tam karavan, spustim nozicky a bydlim. No, vodovaha byla jineho nazoru, a nakonec nam to vyslo az napodruhe. Ale zadny uceny z nebe nespadl a priste budeme chytrejsi 😉.
Kemp v pohode, deti si uz nasly kamaradku a zitra nas ceka pohadkovy vylet.